Historie terapie horečkou

1
HISTORIE TERAPIE HOREČKOU PŘI LÉČBĚ ONEMOCNĚNÍ
William Bierman

Zjištění, že horečka může být terapeutickou metodou, je staré stejně jako písemnictví samo. „Dej mi schopnost vyvolat horečku a vyléčím veškeré nemoci“ je citát připisovaný Hippokratovi starý více než 2300 let. Rufus z Efesu o čtyři sta padesát let později řekl: „Pokud by se našli lékaři schopní vyvolat horečku, nebylo by nutné hledat žádných dalších léků“.
Na použití uměle vyvolané horečky coby terapeutické procedury jsme si však museli počkat několik století – rozvinula se až s příchodem chemie, fyziky, matematiky a pokročilé medicíny. Rozvoj terapie horečkou postupně přešel z éry empirické do éry vědecké. Hranicí mezi těmito periodami se stala termometrie, kterou na počátku sedmnáctého století představili Galileo a Sanctorius a která se plně rozvinula v druhé polovině devatenáctého století zásluhou Wunderlicha a Allbutta.

EMPIRICKÁ ÉRA

Původní myšlenka na léčbu horečkou pochází již ze starověku lékařské vědy. Sluneční paprsky mají kromě tepelného efektu také terapeutickou funkci. První lékaři však slunce využívali prakticky výhradně jako zdroj tepla. Přikládali teplé
předměty na postižená místa těla a rovněž zahřívali pacienta komplexně pomocí horké vody, páry, písku či bahenních koupelí. Je pravděpodobné, že si tehdejší terapeuti neuvědomovali, že těmito způsoby zvýšili tělesnou teplotu pacienta. Naše dnešní znalosti termoterapie a dostupné popisy dobových metod nás však vedou k závěru, že se často dosahovalo zvýšení tělesné teploty pomocí zvenčí působící tepelné energie.
Víme, že v průběhu 5. století před n. l. egyptští lékaři dodržovali sadu pravidel pro sluneční a tepelnou terapii. V encyklopedických dílech Oribasia (325 – 403 n. l.) z Konstantinopole najdeme citace z Herodota, historika z 5. století před naším letopočtem, který tyto metody egyptské medicíny popisuje. Využívaly se také přírodní jeskyně, v nichž byla vysoká teplota v důsledku blízkých vulkanických jevů (Oribasius, X, 40). Básník Homér (5. století př. n. l.) popsal horké
lázně užívané z terapeutických důvodů jako běžné ve starověkém Řecku před dobou Periklovou. Hippokrates měl správný názor na význam horečky a moderní představy, co se týče jejích možností. Horkou vodu a parní koupele předepisoval na „zesílenou“ a “napjatou“ kůži, na „křečovitost“ i bolesti těla a končetin. Názorným příkladem budiž případ muže z Athén, který trpěl silným svěděním celého těla. Jeho kůže byla tak zbytnělá, že muž dělal dojem malomocného. Nikdo mu nedokázal pomoci. Hippokrates jej poslal na ostrov Melos, kde se nacházely lázně s horkými koupelemi, které mu okamžitě pomohly od svědění a zbytnění pokožky; muž však posléze zemřel na rozvinutý edém. Tento muž mohl trpět jedním z typů chronické dermatózy, u které se dnes terapie horečkou ukazuje být účinná. Rovněž je možné, že tento pacient utrpěl popáleniny tak silné, že způsobily zánět ledvin, na nějž dotyčný zemřel.
Coby kontraindikaci Hippokrates popisuje opakované či silné krvácení z nosu, které, jakožto znak vysokého krevního tlaku, je chápáno jako kontraindikace moderní léčby horečkou.
Během vlády římského císaře Tiberia (42. př. n. l. až 37 n. l.) popsal Aurelius Cornelius Celsus soudobé lékařské procedury a teorie související s teplem a horečkou. Psal o jistém Pretoniovi, který údajně léčil osoby s horečkou následovně:
„Pacienty udržoval důkladně přikryté, aby povzbuzoval pocit horka a žízně. Ve chvíli, kdy horečka začala mírně slábnout, nechal je pít studenou vodu. Pokud se poté pacient začal prudce potit, byl považován za vyléčeného.“ „Teplo,“ píše Celsus, „působí velmi dobře v případě nebolestivých chorob očí, u nichž nedochází k tvorbě slz. Je rovněž vhodné na všechny druhy vředů, zejména těch, které jsou způsobeny chladem.“ Teplo se aplikovalo prostřednictvím horkých zábalů, koupelí, parních lázní či vyhříváním na slunci. Celsus tvrdil, že za běžných okolností „teplo uvolňuje pokožku, čistí tělo a mění celkový stav lidského organismu.“
Galen napsal: „Je pravděpodobné, že Erasistratus (alexandrijský anatom, 4. stol. předn. l.) znal metodu léčby otoků pomocí zahřívání postiženého v barelu, léčebné procedury vysoce ceněné také dalšími starověkými lékaři. Pacienti vskutku
pociťovali mnohem intenzivnější a rychlejší pocení, než při použití vany. Zároveň netrpěli pocitem přílišného horka, neboť díky tomu, že jejich hlava byla venku, mohli dýchat chladný vzduch. V případě absence vzduchu dochází k rychlé smrti.“ (Deutilrespir. 4. t. iv.). Coelius Aurelianus léčil atrofii, chrlení krve a otoky pomocí suchého horkého vzduchu a horkých písečných koupelí. Popis rané písečné lázně můžeme najít v díle Oribasia (Osib. Col. X, 8). „Léto je nejvhodnější, neboť můžeme snadno zvolit teplá den. Nad ránem se připraví lázeň na břehu řeky v hlubokém písku – dva až tři příkopy. Tyto se nechají v průběhu dne důkladně zahřát sluncem. Pacienta necháme strávit poslední jídlo a jít na procházku, příp. zařídíme alespoň pasivní pohyb. Ve chvíli, kdy je vzduch dostatečně teplý a písek zahřátý, uložíme pacienta do výkopu a
přikryjeme jej horkým pískem do té míry, dokud je to pro něj pohodlně snesitelné. Hlavu je nutné chránit před sluncem. Otíráme mu obličej houbou namočenou ve studené vodě a v případě, že příliš trpí, vlhčíme jeho rty. Pacient oznámí, pokud má pocit, že se jeho tělo vůbec neohřívá, či je mu dokonce chladno z důvodu pocení. Asistent poté odstraní písek a přeloží pacienta do vedlejšího příkopu výše popsaným způsobem. V případě nutnosti je možné tento postup opakovat potřetí v závislosti na vnějších podmínkách a stavu pacienta.“
Rovněž američtí indiáni léčili horečku teplem. William Penn ve svém dopise Edwardu Baynardovi, kolegovi z královské lékařské akademie, popsal, jak indiánský náčelník dosáhl téměř okamžité úlevy od nemoci spojené s horečkou pomocí parní lázně. Mezi prvními Američany byla tato lázeň oblíbenou terapeutickou metodou, zejména u akutních horeček. Artritida, neuritida a revmatismus, běžné problémy mezi těmito indiány, se nerozlišovaly a byly shodně léčeny parní lázní. Indiáni z Karolíny používali pro léčení různých nemocí končetin horké bahenní koupele.
Remitentní horečky a další podobné nemoci se léčily pocením způsobeným horkým pískem a koupelemi v horké vodě.
Číňané a Japonci byli jedni z prvních, kdo intenzivně používal místní horké prameny pro léčebné účely. Termální prameny se používaly pro léčbu všech forem syfilidy, artritidy, revmatismu, akutních urogenitálních infekcí, dýchacích, trávících, nervových i očních problémů.

Od šestnáctého století byly tyto koupele velice populární v celém japonském impériu a v některých místech už o několik set let dříve. Koupání v některém z tisíců japonských horkých pramenů bylo běžné napříč všemi společenskými třídami a představovalo jednu z nejvýznamnějších léčebných metod před nástupem evropské medicíny. V Kusatsu voda prýští z nitra staré sopky při teplotě mezi 38°C a 71°C. Ve chvíli, kdy voda vtéká do nádrží, je nesnesitelně horká, koupající ji proto míchají dřevěnými pádly, aby se ochladila. Poté se ponoří po krk do vody a polévají si hlavy dřevěnou lžící. Po třech až šesti minutách tohoto rafinovaného mučení vylezou ven téměř uvaření, s tělesnou teplotou mezi 39°C a 41°C.

VĚDECKÁ ÉRA

Výzkumné metody, které se rozvinuly v průběhu sedmnáctého, osmnáctého a devatenáctého století, umožnily přerod lékařské praxe z fáze filozofické debaty do fáze vědeckého dokazování. Galileo v roce 1595 sestrojil teploměr, o němž můžeme s trochou nadsázky říci, že přinesl vědu do světa horeček a terapie teplem. Galileův teploměr fungoval na bázi alkoholu. Krátce poté v roce 1611 přinesl Sanctorius tento vynález do světa klinické medicíny. Sanctorius se zabýval zkoumáním příčin a podstaty tělesné teploty. Pro své výzkumy vynalezl pulsilogium – nástroj pro měření srdečního tepu – a používal Galileův termoskop. Zjistil, že lidské tělo má určitounormální teplotu a stanovil odchylky od normálu jako pomůcku k diagnóze.
V roce 1648 rovněž Von Helmuth začal používat klinický teploměr vytvořený Francouzem Leurchonem, který tomuto nástroji poprvé začal říkat termometr. Ferdinand II, velkovévoda toskánský, v roce 1641 hermeticky uzavřel otevřený konec Galileova teploměru. Angličan Robert Hooke v roce 1664 navrhnul bod tuhnutí vody jako jeden z pevných bodů na stupnici teploměru. Věří se, že v roce 1684 doporučil rovněž bod varu vody jako další fixní bod.
V roce 1714 popsal použití rtuti v teploměrech Fahrenheit. Herman Boerhaave (1668-1738) z Leydenu, zakladatel „eklektické“ medicíny, se zajímal o horečku a tělesnou teplotu. Přiměl Fahrenheita, aby mu vyrobil několik teploměrů pro klinické použití.
V roce 1742 navrhnul astronom Celsius z Uppsaly označit bod varu vody jako nulu a bod tání ledu jako 100. K přechodu na moderní Celsiovu stupnici došli nezávisle na sobě dva vědci, Christin z Lyonu a Stromer, Celsiův kolega. Stormer převrátil stupnici, kterou vytvořil jeho přítel, a takto upravený přístroj byl poprvé experimentálně použit v Uppsale v roce 1750. Někteří z autorů 16. a 17. století označovali horečku za způsob, jak se organismus léčí. Gomez Pereira a Solenander poukázali na tradiční italskou pověru o tom, že třídenní malárie má očistné účinky. Primrose cituje Angličany, kteří věří, že malárie může být prospěšná. Rytina Jacquese Laineta (Paříž, 1659) znázorňuje použití kombinace rtuti a tepla při léčbě syfilis. Vykuřování rtutí se provádělo pomocí trouby. Lidé se domnívali, že intenzivní pocení a slinění zbavuje tělo nemoci a jedů. Na troubách byl nápis: „Pro jedno potěšení snést tisíc bolestí“. V rámci snahy o přesné pochopení vlivu tepla prováděli Boerhaave a jeho žák Prevoost, stejně jako Fahrenheit, pokusy, při kterých vkládali zvířata do vyhřáté trouby. Zjistili, že ke smrti psa i kočky dojde po 28 minutách strávených v teplotě 73°C. Vlaštovka při této teplotě zemřela po sedmi minutách. Ovlivněn Sydenhamovými názory a svými vlastními pozorováními nakonec Boerhaave došel k závěru, že s horečkou se za žádných okolností nesmí bojovat. Přál si, jak řekl, aby dokázal indukovat horečnatý léčebný proces umělými prostředky.
Byl bych největším z lékařů, kdybych dokázal indukovat opakovanou horečku stejně snadno, jako ji dokážu potlačit.“
Anglický chirurg John Hunter (1728-1793) rovněž používal teploměr.  Jak on, tak DeHaan oponovali tvrzení, že tělesná teplota je způsobena třením krve o stěny cév. George Martine ze Skotska v roce 1740 publikoval své klinické studie na téma tělesné teploty v článku nazvaném „Eseje a pozorování“. Boerhaave a jeho velebení horečky způsobilo rozkol, který trvá dodnes. Gaub, jeden z Boerhaaveho žáků, věřil, že ačkoli je horečka často zdraví prospěšná, přináší sebou
občas také nebezpečné komplikace související zejména s krevním oběhem.
V roce 1790 učinil Metzler zajímavé pozorování při léčbě malárie ve stati nazvané „O výhodách horečky při dlouhodobých chorobách“. Tato stať vydaná v Ulmu byla jedním z nejranějších proroctví o terapeutických účincích malárie. Metzler píše:
„Vigorot, Broussonet a já jsme posílali pacienty se zácpou na místo, kde dojde k jejich brzkému uzdravení díky přerušované zdraví prospěšné horečce.“

Významnou teorii o příčinách horečky nabídnul William Cullen z Edinburghu v roce 1777. Byla založena na nově zjištěných skutečnostech v pučící oblasti neuropatologie. Virchow byl o sto let později ústředním protagonistou této teorie. Zvýšená teplota těla, řekl Cullen, je paralytický symptom způsobený oslabením přirozeného vlivu na produkci tepla. Jakákoli choroba může vyústit v horečku, pokud se rozšíří do metabolických center a oslabí jejich regulační vliv. Cullen a jeho následovníci proto pacienty s horečkou chladili. Až na vzácné výjimky nebyl před prací Wunderlicha učiněn žádný pokus o získání více než jednoho či dvou výsledků měření teploty v průběhu nemoci. Davy (1788-1829), který sledoval fyziologické odchylky, a Traube (1818-1876), jenž se zabýval účinkem náprstníku na tělesnou teplotu, byli jedni z prvních, kteří prováděli pravidelné měření v průběhu čtyřiadvaceti hodin. Význam těchto opakovaných měření jim unikal. Traube popíral, že by horečka závisela na zvýšené produkci tepla. Lavoisierova teorie spalování a oxidace tuto vazbu předpokládala.

Až do času J. Clasia (1850) se s teplem nakládalo jako s hmotnou podstatou. Až poté, co Lord Kelvin (Sir Thompson) v roce 1849 vytvořil svou absolutní teplotní stupnici a Clasius s Helmholtzem v roce 1850 představili matematické zákony související s vedením tepla, byl vytvořen vědecký základ pro klinickou termometrii.

V roce 1868 vydal Carl Wunderlich své klasické dílo o zvířecím teple. Wunderlich prokázal diagnostický a prognostický význam pravidelného sledování teploty v průběhu choroby. Zaznamenával teplotu pacienty každou hodinu a vytvořil tabulky znázorňující její odchylky. Ve chvíli, kdy prohlásil, že horečka je symptom anikoli choroba, připravil Wunderlich cestu pro další studium vzniku tepla a horečky. Wunderlichova metoda získávání charakteristických křivek rektální teploty pro jednotlivé choroby se rychle rozšířila napříč Německem a Velkou Británií.
Pro devatenácté století, které bylo svědkem vstupu termometrie do klinické medicíny, byl rovněž charakteristický pokrok ve znalostech o infekčních chorobách. Záznam tělesné teploty se stal jedním ze základních způsobů charakterizace
nejrůznějších horečnatých projevů a rozpoznávání komplikací těchto chorob. Brzy byla rozpoznána úzká souvislost infekce a horečky. Tato byla natolik prezentována a zdůrazňována, že dnešní lékař se jen obtížně vyhne stanovení jednoho jevu coby příčiny jevu druhého. Během let 1866-1867 se teploměry rozšířily do mnoha anglických nemocnic a během následujících dvou let se staly obecně uznávanými. Šlo o podpažní teploměry, které byly dlouhé, nepohodlné a odečet teploty trval pět minut. Sir Clifford Allbutt v roce 1868 dokázal zmenšit jejich velikost s vynálezem klinického rtuťového teploměru, jak jej známe dnes. Odporové teploměry a tepelné články nyní umožňují kontinuální odečet a automatické zaznamenávání teploty. Díky těmto pokročilým nástrojům se stal teploměr – již uznávaný jako nedocenitelný nástroj diagnostika – doslova kompasem terapeuta zabývajícího se horečkou. Starověcí a středověcí lékaři využívali terapeutického účinku fyzickým způsobem vyvolané horečky empiricky. Nebyli si vědomi fyziologického významu této
procedury. Hlasy, které volaly po znovuobjevení postupu systematického zvyšování teploty a které tvrdily, že horečka je přirozený obranný mechanismus těla, se ztratily v záplavě antipyretik. Chladivé obaly, lázně, sníh a led se aplikovaly s takovou horlivostí, že občas lékař, který usiloval o snížení horečky, na pacienta zapomněl a stávaly se nehody. Hledaly se méně nebezpečné metody a jednodušší antipyretika.
Sydenham zaměřil pozornost veřejnosti na použití chininu při léčbě malarické horečky. Chinin se začal používat pro léčbu dalších chorob spojených se zvýšenou teplotou, jako je tyfus, poporodní infekce či tuberkulóza. V těchto případech se však ukázal jako neuspokojivý, a proto započal hon za novými antipyretiky. Objevila se kyselina acetylsalicylová, fenol, antipyrin, antifebrin, amidyrin a další a tyto léky se předepisovaly zvlášť, na střídačku či současně. Během laboratorních výzkumů bylo objeveno mnoho užitečných narkotik, analgetik či spasmolytik, ale „lék na horečku“ stále nebyl nalezen.
Když Pfluger (1829-1910) začal na základě svých fyziologických studií připisovat horečce utilitární význam, byl pečlivě ignorován. Na Welchův předpoklad z roku 1888, že „činitelé, které způsobují horečku, tak zažehnou oheň, který je spálí“, nikdo až donedávna nereagoval. Virchow byl následovníkem Cullena. Lékaři mezitím při souboji s chorobami nepřestávali útočit na horečku. Tento názor do jisté míry setrvačností přetrvává dodnes a houby napuštěné alkoholem a chladné koupele jsou stále běžné, stejně jako kombinace kyseliny acetylsalicylové, fenacetinu a kofeinu.
K čistší a vědečtěji zaměřené koncepci horečky a jejích přínosů se došlo během několika revolučních medicínských objevů, které vedly ke vzniku oboru bakteriologie a k porozumění lidskému metabolismu, výživě a fyziologii nervového
systému. Bakteriologové ukázali, že aby byla choroba poražena, nemělo by být cílem lékaře přímé potlačení zvýšené teploty, ale naopak likvidace cizích faktorů, které jsou zodpovědné za zánět a horečku. Další výzkum ukázal, že efekt chininu při léčbě malárie nebyl způsoben jeho vlivem na produkci tepla, ztrátu tepla a regulaci tepla, nýbrž jeho vlivem na bakterie rodu Plasmodium. Výzkum vědců, jako byli Pasteur, Koch a Behring, napomohl vzniku myšlenky, že tělo bojuje samo za sebe, že trpící organismus si dokáže pomoci a cílem lékařů by mělo být pomáhat přirozeným uzdravovacím silám ve chvíli, kdy jsou tyto oslabeny. Moderní medicína by již neměla soustředit svou pozornost na počet stupňů, o který tělesná teplota přesahuje normál, ale spíše na významnou změnu fyziologických procesů způsobenou tímto zvýšením. Měla by určit, do jaké míry jsou tyto jevy projevem zdravé aktivity organismu a do jaké míry jsou znakem poškození či porážky. Uvědomujeme si, že mikroorganismy nejsou jedinou příčinou zánětů a horečky, ale že k nim existuje také
řada termických, chemických a toxických příčin. Již v roce 1870 Wunderlich prohlásil, že horečka je neuropatologickým procesem. Také další významní vědci té doby, jako např. fyziolog Johann von Müller, chirurg Billroth a patolog Virchow, souhlasili s tvrzením, že horečka je zvýšení intenzity oxidačních procesů z důvodu stimulace centrálního a periferního nervového systému. Během slavného aktu otevření lebky a propíchnutí mozku (Warmestich), který provedli Aronsohn a Sachs v roce 1884, došlo stimulací části mozku zvané corpus striatum k navození hypertermie; obdobný pokus provedl Ott (1891), jenž stimuloval tuber cinereum. Studie Krehla a jeho spolupracovníků neurologický vliv na horečku ještě zdůraznily. Krehlova práce stále více potvrzuje slavný Liebermeisterův koncept o tom, že během horečky se termoregulace upravuje na vyšší úroveň. Není zde prostor popisovat díla mnoha dalších, kteří napomohli rozvoji této oblasti. Mezi ně patří například Lavoisier (1775), který přišel na to, že množství vstřebaného kyslíku a vyloučeného oxidu uhličitého je závislé na jídle, práci a tělesné teplotě; Joule, který roku 1842 popsal mechanické rovnice tepla, Helmholtz, Bischoof, Voit,
Rubner, Atwater, Benedict, Lusk, Bazett a mnoho dalších. Roku 1772 ukázal W.H. Phillips během experimentů s vlastním tělem, že tělesnou teplotu lze zvýšit na 39.5°C dlouhodobým pobytem v horké vodě. O čtrnáct let později popsal vliv teploty lázně na tělesnou teplotu Hill, spolu s vlivem tepla na srdeční tep, krevní tlak a alveolární tenzi. Tato zjištění podpořili také další autoři, jako byl Fox, Sonntag, Weichbrodt a Jahnel, Schamberg, Tseng, Walinski a Mehrtens
a Pouppirt. Roku 1894 oznámil Kellogg, že tělesnou teplotu lze (při měření v rektu) zvýšit na 39.5°C i více dlouhodobým pobytem v lázni elektrického světla. Přesto nikoho nenapadlo použít jeho techniku pro umělé vyvolání horečky až do roku 1929, kdy Kahler a Knollmayer tímto způsobem poprvé dosáhli horečky. S nástupem moderní elektřiny se brzy zjistilo, že jedním z efektů elektrického proudu je efekt termální. Elektrotermální léčbu však nebylo možné využívat, dokud
d’Arsonval roku 1891 nevynalezl vysokofrekvenční elektrický proud. Ukázal, že tento vysokofrekvenční proud prostoupí lidským tělem při objemu až tří ampérů a zároveň nezpůsobuje svalové a nervové podráždění a to, čemu říkal „nepříjemný
pocit tepla“. Nikola Tesla vytvořil vysokofrekvenční obvod nezávisle na d’Arsonvalovi a publikoval své výsledky ve stejném roce jako on. Také on si všimnul toho, že proud prochází lidským tělem bez jakýchkoli dalších účinků než tepelných, a poznamenal, že by tohoto jevu šlo využít terapeuticky. Zůstalo to na vědci jménem von Zeynek, který téměř o deset let později (1904) spolu s Preyssem a von Berndtem demonstrovali léčebné účinky tohoto proudu. Von Zeynek tuto metodu nazýval termopenetrace; Nagelschmidt později přišel s dodnes používaným termínem diatermie. Přestože se od té doby na světě objevilo nespočet knih na téma diatermie, trvalo to až do roku 1929 – téměř čtyřicet let po d’Arsonvalově objevu – než se horečka navozená uměle pomocí diatermie poprvé použila pro terapeutické účely. Neymann a Osborne stejně jako King a Cooke zvyšovali tělesnou teplotu pomocí elektrod ve vestě. S pomocí přikrývek byli schopni udržet teplotu zvýšenou až po dobu několika hodin. Zájem o terapii horečkou, který se v poslední době objevuje, je z velké části zásluhou prací Wagner-Jauregga z Vídně a Whitneyho z Schenectady. Julius Wagner-Jauregg začal po dvacetiletém výzkumu roku 1917 očkovat paralyzované pacienty malárií. Přes několik obětí a značný odpor jeho kolegů byl jeho úspěch tak značný, že o deset let později obdržel Nobelovu cenu. Přínosný efekt malárie při léčbě epilepsie byl znám již Hippokratovi. Její léčebné účinky při paralýze a duševních chorobách byly zaznamenány u více než sto šedesáti případů před Wagner-Jaureggem (dle Maisaniho). Přesto až Wagner-Jaureggova práce tuto proceduru popularizovala a stanovila její klinickou hodnotu, díky čemuž se mohla stát předmětem celosvětového zájmu. Za účelem dosažení stejných výsledků bylo testováno mnoho méně škodlivých proteinů, než jsou živé bakterie rodu Plasmodium. Používaly se také fyzické
prostředky jako horké lázně, diatermie a fototermie. V roce 1928 Whitney učinil zajímavé pozorování. Všimnul si, že muži, kteří pracovali s vysokovýkonnými krátkovlnnými trubicemi používanými pro dlouhovlnné rádiové přenosy, si stěžovali na bolesti hlavy a další potíže. Lékař, který tyto muže prohlédl před prací a po ní, zjistil, že u dělníků došlo vlivem silného proudu v těchto trubicích ke zvýšení teploty o dva až tři stupně. Ačkoliv Gosset a jeho spolupracovníci léčili nádory na muškátech pomocí krátkých vln již v roce 1924 a ačkoliv Schereschewsky použil proud o velice krátké vlnové délce k léčbě nádorů u zvířat, tito dělníci nepřitahovali žádnou zvláštní pozornost. Po experimentech na malých zvířatech rozdal Whitney několik vysokofrekvenčních oscilátorů lidem, kteří se o problém zajímali. Z těchto a dalších zdrojů vzešly důležité informace o fyziologickém významu horečky a jejích terapeutických účincích při léčbě kapavky a všech jejích projevů (vč. případů, které byly rezistentní na sulfonamidy), syfilis v centrálním nervovém systému, Sydenhamovy chorey, revmatické horečky a některých onemocnění očí a kůže. Na toto téma bylo napsáno mnoho knih a článků, které publikovaly přední lékařské žurnály. Během Prvního mezinárodního kongresu na téma léčby horečkou, který se konal v New Yorku v roce 1937, došlo k sumarizaci a zpřehlednění mnoha informací, které se v předchozích letech objevily. Objevily se důkazy podporující možnost zvýšení účinnosti novodobých chemických substancí pomocí cíleného zvyšování tělesné teploty např. při léčbě syfilis, kapavky a subakutní bakteriální endokarditidy. Tento přehled prací na téma výzkum horečky je pouhým výňatkem ze znalostí získaných díky tvrdé práci v tomto oboru v posledních letech. Na terapii horečkou se máme tendenci dívat jako na moderní koncept, neboť používáme nástroje vyvinuté teprve nedávno. Je proto důležité poznamenat, že tuto metodu využívali někteří lékaři v průběhu celé známé historie medicíny. Mnoho chorob, které tímto způsobem
dnes léčíme, se evidentně léčily stejně i v minulých staletích. Je možné, že se stále máme co učit od svých předků včetně Petronia, který se domníval, že horečku je třeba léčit teplem. Přes veškeré úsilí, které bylo tomuto tématu věnováno v minulosti, dnes není význam horečky plně doceněn. Věří se, že přesná a cílená produkce hypertermie a její řízení v čase a intenzitě pomocí nových metod se ukáže nejen jako významný přínos léčby, ale zároveň započne novou kapitolu starobylého problému horečky.

POUŽITÁ LITERATURA
Allbutt, (Sir) T. Clifford. Science and
mediaeval thought. Londýn, C. J. Clay &
Sons, 1901.
Burton, W. An account of the life and
writings of Herman Boerhaave. Londýn, H.
Lintot, 1746.
Garrison, F. H. An introduction to the history
of medicine. Philadelphia, Saunders, 1929.
Mitchell, S. Weir. The early history of
instrumental precision in medicine. New
Haven, Little, Morehouse & Taylor, 1892.
Saidman, J. L’oeuvre scientifique d’Arsonva.
Ann. Inst. actin. 1933-34.
Wunderlich, C. R. A. Das Verhalten der
Eigenwärme in Krankheiten. Leipzig, O.
Wigand, 1868.

BioMat SPA Salón

Platba

PayPal, Visa, Mastercard, American Express, Discover Network

Kontakt

ALFIDA s.r.o.
J. A. Komenského 692
250 88 Čelákovice

Jednatel - Ing. Aleš Rikl
Telefon: +420 777 892 225
E-mail: info@richwayeu.com

Back to Top